Aktuální medicína 2/2025

Úvodní slovo: Holistický přístup jako klíč k porozumění častých chronických neinfekčních onemocnění

V posledních desetiletích dochází k dramatickému nárůstu polymorbidity, a to především chronických neinfekčních onemocnění, která se vzájemně prolínají a vytvářejí složité klinické obrazy. Mezi nimi se tyčí obezita (především viscerálního typu), kterou představují autorky článku o léčbě obezity jako progredující heterogenní onemocnění. Nová antiobezitika (semaglutid a tirzepatid) představují převrat nejen v redukci hmotnosti, ale i v ovlivnění dalších onemocnění spojených s obezitou. Obezita spolu s inzulinovou rezistencí a neurohumorální aktivací sympatiku a RAAS (renin-angiotenzin-aldosteronového systému) hraje zřejmě hlavní roli v celém komplexu onemocnění zahrnujícím metabolické poruchy lipidů a glukózy s následkem rozvoje orgánových komplikací kardiovaskulárního systému, jater, ledvin i častých nádorů. Obezita stojí v centru kardiorenometabolického syndromu (KRMS), který se rozvíjí v závislosti na genetickém pozadí jednotlivce a na epigenetických vlivech (tj. interakci mezi geny a zevním prostředím). KRMS je jedním z příkladů komplexity a vzájemného propojení řady (na první pohled) různých onemocnění.

Prevence rozvoje kardiorenálního metabolického syndromu

Rosolová Hana

Kardiorenální metabolický syndrom (KRMS) je komplexní porucha, kde se vzájemně ovlivňují srdce, ledviny a metabolismus (zejména metabolismus glukózy a lipidů). Rizikové faktory zahrnují nadváhu a obezitu abdominálního typu, vysoký krevní tlak, diabetes mellitus 2. typu, dyslipidemii a chronické onemocnění ledvin. Zdravý životní styl může významně snížit riziko vzniku KRMS i zpomalit jeho progresi. Léčba rizikových faktorů je prevencí orgánových poškození i manifestace kardiorenálních onemocnění. Léčba inhibitory SGLT2 (empagliflozin a dapagliflozin) a agonisty GLP‑1 receptorů (zvláště semaglutid) představuje nový přístup v léčbě nejen hyperglykemie, ale svými protektivními kardiorenálními účinky ovlivňuje KRMS komplexně.
Klíčová slova: metabolický syndrom, kardiorenální syndrom, zdravý životní styl, glifloziny, GLP‑1

Ovlivnění kardiorenometabolického syndromu dapagliflozinem

Karásek David

Souhrn: Kardiorenometabolický syndrom je onemocnění způsobené komplexní interakcí mezi kardiovaskulárním postižením, chronickým onemocněním ledvin a metabolickými rizikovými faktory. Jedná se o velmi častý zdravotní problém, který kromě nefarmakologických opatření často vyžaduje i farmakologickou intervenci. Mezi léky, které jsou schopny pozitivně ovlivnit projevy a komplikace kardiorenometabolického syndromu, patří dapagliflozin. Data z klinických studií, ale i z běžné praxe ukazují, že potenciál tohoto léku lze využít již v časných stadiích této poruchy, a proto by jeho užívání nemělo být zbytečně odkládáno.
Klíčová slova: kardiorenometabolický syndrom, diabetes 2. typu, kardiovaskulární onemocnění, chronická onemocnění ledvin, dapagliflozin

Léčba obezity, nefarmakologický a farmakologický přístup

Müllerová Dana, Fábryová Lubomíra

Obezita je chronické progredující heterogenní onemocnění, charakterizované nadměrností tukové tkáně, vedoucí k dalším zdravotním komplikacím a onemocněním. Většinou se jedná o multifaktoriální etiologii, způsobující dysfunkci centrálních a periferních regulací energetické bilance. Individualizovaný léčebný plán vystavěný podle diagnostiky klinické závažnosti obezity a možností pacienta se stanovenou hierarchií léčebných metod a dlouhodobým sledováním má větší šanci dosažení udržitelné váhové redukce a s ní spojené remise patologických stavů. Nová antiobezitika druhé generace typu semaglutidu a tirzepatidu získávají přední místa v těchto léčebných intervencích.
Klíčová slova: léčba obezity, semaglutid, tirzepatid

Dvojitá ochrana pro srdce kombinace, která nastavuje směr

Kvapil Tomáš, Kociánová Eva

Kardiovaskulární onemocnění zůstávají nejčastější příčinou mortality a účinná kontrola rizikových faktorů je klíčová pro snížení jejich dopadu. Arteriální hypertenze představuje hlavní modifikovatelný rizikový faktor kardiovaskulárních nemocí a vyžaduje komplexní léčebný přístup. Fixní kombinace perindoprilu a amlodipinu nabízí tzv. dvojitou ochranu – současné snížení krevního tlaku a ochranu cílových orgánů.
Kombinace perindoprilu s amlodipinem spojuje benefity inhibitoru ACE a blokátoru kalciových kanálů – účinně snižuje krevní tlak, zlepšuje vaskulární funkce a díky komplementaritě mechanismů snižuje výskyt nežádoucích účinků spojených s monoterapií. Klíčové studie (EUROPA, ASCOT-BPLA) prokázaly významné snížení rizika infarktu myokardu, cévní mozkové příhody a mortality při použití této kombinace. Fixní dvojkombinace rovněž zlepšuje adherenci pacientů k léčbě.
Tato kombinace představuje moderní, racionální přístup v léčbě hypertenze a prevenci kardiovaskulárních příhod, zvláště u pacientů vyžadujících intenzivní duální kontrolu krevního tlaku a u jedinců s vysokým rizikem, včetně mladších hypertoniků.
Klíčová slova: hypertenze, mladí dospělí, fixní kombinace, perindopril, amlodipin, prevence, srdce

Léčba srdečního selhání, aktuální doporučené postupy

Kološová Barbora

S narůstající prevalencí srdečního selhání vzrůstá tlak na kvalitnější a efektivnější péči o pacienty s touto diagnózou. S tím narůstá i počet studií, které přinášejí nové poznání o efektu relativně nových léků, jako jsou například glifloziny, ale také nám pomáhají lépe porozumět například metabolismu myokardu, který hraje klíčovou roli v péči o pacienty s chronickým srdečním selháním. Všechny tyto poznatky se pravidelně promítají do nových znění doporučených postupů. Do doporučených postupů se také dostává více informací týkajících se diagnostiky, prevence a managementu pacientů se srdečním selháním.
Klíčová slova: srdeční selhání, guidelines, akutní srdeční selhání, chronické srdeční selhání se sníženou ejekční frakcí, chronické srdeční selhání se středně sníženou ejekční frakcí, chronické srdeční selhání se zachovalou ejekční frakcí, farmakoterapie, glifloziny, železo, selfmonitoring

Gliptiny – stále důležitá a potřebná antidiabetika i v roce 2025

Oulehle Kateřina

V době, kdy léčbu diabetu 2. typu ovládají moderní přípravky s prokázaným kardiovaskulárním a renálním benefitem, mohou být inhibitory DPP‑4 (gliptiny) někdy vnímány jako léčiva na ústupu. Přesto však jejich role zůstává i v roce 2025 významná. Gliptiny si udržují dobrý bezpečnostní profil, jsou neutrální z hlediska hmotnosti i rizika hypoglykemie a nově také výrazně dostupnější díky vstupu generických přípravků na trh. Jejich ekonomická výhodnost v kombinaci s jednoduchým perorálním podáváním z nich činí racionální volbu pro nízkorizikové pacienty, pro nemocné nevhodné pro injekční léčbu či odmítající injekční léčbu i pro kombinaci s metforminem nebo jinými antidiabetiky v případech, kde není indikována intenzivnější terapie. Současná klinická praxe tak ukazuje, že gliptiny zdaleka nepatří do minulosti – naopak, jako dostupná, bezpečná a osvědčená skupina antidiabetik zůstávají praktickým nástrojem individualizované léčby diabetu 2. typu – jak v kombinační léčbě, tak v některých případech v monoterapii.
Klíčová slova: inhibitory DPP‑4, gliptiny, diabetes mellitus 2. typu, generika, perorální antidiabetika, kombinovaná léčba, individualizace terapie

Poruchy hladiny magnesia v denní praxi

Vachek Jan, Oulehle Kateřina, Pikner Richard, Riegel Karel

Hypomagnesemie patří k nejčastějším, avšak často přehlíženým elektrolytovým poruchám v ambulantní i nemocniční praxi. Vzniká při farmakoterapii (zejména diuretika a inhibitory protonové pumpy), chronickém abúzu alkoholu, gastrointestinálních ztrátách a u stavů spojených s inzulinovou rezistencí či malnutricí. Klinicky se manifestuje neuromuskulární dráždivostí, křečemi, poruchami vědomí, a především arytmiemi; často koexistuje s hypokalemií a hypokalcemií, které zhoršuje. Dlouhodobý deficit zvyšuje mj. riziko osteoporózy a urolitiázy. Hypermagnesemie je naopak vzácná a typicky sekundární při renální insuficienci nebo iatrogenní zátěži. Včasná diagnostika poruch metabolismu magnesia, cílená substituce hypomagnesemie a úprava vyvolávajících faktorů mají přímý dopad na stabilitu vnitřního prostředí a prevenci komplikací.
Klíčová slova: hořčík, hypomagnesemie, hypermagnesemie, arytmie, hypokalemie, osteoporóza, urolitiáza, praktické lékařství

Osteoporóza v roce 2025: klinická praxe a novinky v terapii v českém prostředí

Rosa Jan

Osteoporóza je rizikovým faktorem nízkotraumatických zlomenin. Její diagnostika zahrnuje anamnézu, klinické, denzitometrické (DXA) a laboratorní vyšetření. Jejich výstupem je zhodnocení krátko- a dlouhodobého rizika osteoporotické zlomeniny.
Vedle eliminace neskeletálních rizikových faktorů zlomenin je základem prevence i terapie osteoporózy suplementace vápníkem a vitaminem D, která je vzhledem k pravidelnému nedostatku uvedených živin v dietě téměř vždy nezbytná.
U pacientů ve zvýšeném riziku zlomeniny je namístě léčba ovlivňující aktivitu kostních buněk: léčba antiremodelační (bisfosfonáty a denosumab) nebo léčba osteoanabolická (teriparatid a romosozumab). U pacientů v nejvyšším riziku zlomeniny je indikováno zahájení osteoanabolické léčby, následované potentním antiremodelačním přípravkem (sekvenční léčba). U pacientů v nízkém a středním riziku zlomeniny je namístě šetrnější antiremodelační léčba, jež, v případě zvýšení rizika zlomeniny, umožňuje převedení na potentnější antiremodelační přípravek či osteoanabolikum. Do dlouhodobé léčby bisfosfonáty by měly být zařazovány pauzy, které nutně – vzhledem k perzistenci efektu bisfosfonátů – nemusí znamenat zvýšení rizika zlomeniny. Pacienti s léčenou osteoporózou by měli být klinicky vyšetřeni alespoň 1× ročně.
Klíčová slova: osteoporóza, vápník, vitamin D, bisfosfonáty, denosumab, teriparatid, romosozumab, sekvenční léčba

Osteoporóza pod kontrolou, úloha denosumabu v moderní interní medicíně

Růžičková Olga

Pokud dojde k porušení rovnováhy mezi novotvorbou a resorpcí kosti, vzniká nejprve osteopenický stav, a pokud tato nerovnováha trvá, dojde ke vzniku osteoporózy se všemi jejími komplikacemi, vedoucími k výraznému zhoršení kvality života a zvýšení morbidity i mortality. Již 15 let máme možnost používat v léčbě osteoporózy přípravek, který cíleně zasahuje do procesu kostní remodelace, a to ve smyslu útlumu resorpce kosti. Jeho použití je tedy nejefektivnější v případě vystupňované resorpce kosti, která není následována adekvátně zvýšenou novotvorbou. Je to zejména případ postmenopauzální osteoporózy. Denosumab je plně humánní monoklonální IgG2 protilátka proti ligandu receptoru aktivátoru nukleárního faktoru kappa B (RANKL). Tento lék je prvním reprezentantem biologického léku v oblasti léčby osteoporózy. Podání denosumabu vede ke snížení resorpce kosti a k nárůstu BMD (denzita kostního minerálu) cestou inhibice RANKL. Denosumab podávaný 2× ročně podkožně po dobu 36 měsíců vedl ke snížení rizika obratlových zlomenin, zlomenin v oblasti kyčle i neobratlových zlomenin u postmenopauzálních žen s osteoporózou. Léčba denosumabem i po 10 letech signifikantně snížila výskyt nonvertebrálních a klinických vertebrálních fraktur při zachování pozitivního poměru benefit/riziko. Po ukončení podávání denosumabu dochází k nárůstu hladin markerů kostního obratu, hodnoty BMD rychle klesají a narůstá riziko mnohočetných fraktur, proto je třeba navázat další antiresorpční terapií.
Klíčová slova: postmenopauzální osteoporóza, RANK, RANKL, kostní denzita, riziko zlomeniny, bezpečnost léčby, denosumab

Máme osteoporózu pod kontrolou?

Kostelníková Pavlína, Horák Pavel

Osteoporóza (OP) je v současné době jedním z nejvýznamnějších chronických onemocnění pohybového aparátu. Je charakterizována úbytkem kostní hmoty a zvýšeným rizikem fraktur. Patofyziologie osteoporózy je komplexní a zahrnuje nerovnováhu mezi resorpcí a novotvorbou kosti, přičemž klíčovou roli hraje genetika, hormonální změny související s menopauzou či andropauzou, chronická onemocnění, dlouhodobě podávaná léčiva a vlivy životního stylu. Jako onemocnění s dlouhým latentním průběhem zůstává často nediagnostikovaná až do okamžiku OP zlomeniny, jež bývá spojena s významným nárůstem morbidity a mortality. Vzhledem k postupně stárnoucí populaci a rostoucí incidenci OP fraktur nabývá problematika prevence, diagnostiky a adekvátní léčby stále většího významu.
Současné terapeutické přístupy zahrnují jak farmakologické intervence zaměřené na zpomalení kostní resorpce či stimulaci novotvorby, tak i nefarmakologická opatření zahrnující úpravu životního stylu, dietní doporučení a přiměřenou pohybovou aktivitu. V posledních letech se rozšiřují možnosti cílené léčby ovlivňující konkrétní molekulární mechanismy kostního metabolismu, což přináší nové perspektivy v individualizované terapii.
Klíčová slova: osteoporóza, skóre FRAX, sekvenční terapie, osteoanabolická terapie, teriparatid

Psoriáza není jen onemocnění kůže – prevence, screening a management komorbidit

Nováková Michaela

Psoriáza je chronické, multisystémové, imunitně zprostředkované zánětlivé onemocnění, které postihuje přibližně 3 % světové populace. Hlavní roli v patogenezi psoriázy hraje regulační osa IL-23/IL-17 spolu s imunitními buňkami, zejména makrofágy a dendritickými buňkami. V průběhu let se terapeutické přístupy významně vyvinuly a od konvenční lokální terapie a fototerapie se přesunuly k sofistikovanějším systémovým intervencím, jako jsou monoklonální protilátky a nejnověji i perorální malé molekuly. Péče o pacienty s psoriázou vyžaduje multidisciplinární přístup, který zohledňuje nejen postižení kůže, ale také kardiovaskulární rizikové faktory. Vzájemná spolupráce dermatologa a internisty se zaměřením na léčbu a dlouhodobé sledování může podstatně zlepšit průběh onemocnění a s ním spojených komplikací.
Klíčová slova: psoriáza, dermatologie, vnitřní lékařství, komorbidity, monoklonální protilátky, malé molekuly, multidisciplinární přístup

Revmatoidní artritida – intenzivní léčebné strategie pro dosažení remise a prevenci kloubní destrukce

Šenolt Ladislav

Revmatoidní artritida (RA) je chronické autoimunitní zánětlivé onemocnění vedoucí k postupnému poškození kloubů, ztrátě funkce a zhoršení kvality života. V posledních více než dvou dekádách došlo díky časné diagnostice, novým lékům a strategii léčby k cíli k zásadnímu zlepšení prognózy nemocných. Základem léčby zůstává metotrexát a krátkodobé podávání glukokortikoidů. Při nedostatečném efektu je nutná časná eskalace na biologickou léčbu nebo inhibitory Janusových kináz. Intenzivní přístup vede nejen k dosažení remise, ale i k prevenci destrukce kloubů a invalidity. Přesto zůstává část nemocných s tzv. obtížně léčitelnou RA, která vyžaduje komplexní a multidisciplinární přístup.
Klíčová slova: revmatoidní artritida, remise, chorobu modifikující antirevmatické léky, biologická léčba, inhibitory Janusových kináz, obtížně léčitelná RA

Umělá inteligence může řešit nedostupnost a standardizaci péče o pacienty

Šoupal Jan, Moravcová Jindra

MUDr. Jan Šoupal, Ph.D.:
> Chtěl jste být vždycky lékařem?
Úplně původně ne, i když do zdravotnictví jsem namířeno měl. Studoval jsem zdravotního laboranta. Ale poměrně rychle jsem pochopil, že to nebude cesta, kterou chci jít. Po maturitě mi zbývalo buď jít na medicínu, nebo farmacii. Nabízely se i nějaké technické obory, ale ty mě nelákaly. Vybral jsem si medicínu a vcelku bez problému jsem prošel prvními ročníky. Spoustu předmětů z prvních ročníků jsem znal, protože jsem z nich maturoval. Mám třeba maturitu z histologie a patologie, hematologie a dalších předmětů, na kterých se z medicíny vyhazovalo a třeba studentům z gymnázií dělávají problémy. Mně zase dělala problémy fyzika, tu jsme měli na střední škole jenom do druhého ročníku a musel jsem se hodně snažit, abych dohnal to, co je studentům gymnázia přednášeno in extenso. Na druhou stranu biofyzika a podobné předměty nejsou na medicíně ty, na kterých se končí studium. Později se rozdíly setřely.

Metformin, probiotika a střevní mikrobiota – na prahu hledání nových perspektiv?

Vejmelka Jiří, Kohout Pavel

Změna životního stylu, včetně úpravy stravovacích návyků, představuje klíčový terapeutický přístup v léčbě metabolického syndromu a diabetes mellitus 2. typu. Rostoucí množství vědeckých poznatků o lidské mikrobiotě a analýza jejích změn v kontextu chronických onemocnění otevírají nové možnosti cílených léčebných strategií zaměřených na modulaci mikrobioty. Tato modulace může příznivě ovlivnit interakci mezi mikrobiotou a imunitním systémem, což je zásadní pro udržení homeostázy organismu. Prebiotika, probiotika, synbiotika a perspektivně také postbiotika představují slibné nástroje k podpoře správné funkce a rozvoje střevní mikrobioty. Jejich působení směřuje k harmonizaci mikrobiálního ekosystému a dosažení eubiózy, která je považována za jeden z klíčových faktorů zdraví. Kombinace metforminu s probiotiky se jeví jako perspektivní přístup k obnově eubiózy u pacientů s metabolickým syndromem a diabetes mellitus 2. typu.
Klíčová slova: diabetes mellitus, eubióza, metabolický syndrom, metformin, probiotika, střevní mikrobiota

Autoimunitní onemocnění štítné žlázy a diabetes

Radovnická Lucie, Krejčík Daniel, Zdurná Tereza

Diabetes mellitus a onemocnění štítné žlázy patří mezi nejčastější endokrinní poruchy a často se vyskytují společně. Hormonální regulace obou těchto systémů je úzce propojena, což ovlivňuje nejen metabolismus glukózy, ale i citlivost na inzulin. Tento článek nabízí souhrn aktuálních poznatků o výskytu tyreopatií u diabetiků, jejich patofyziologických mechanismech, vlivu na kompenzaci diabetu, diagnostických postupech a možnostech léčby. Hlavní důraz je kladen na klinické důsledky souběhu těchto onemocnění a jejich dopad na celkový zdravotní stav pacientů.
Klíčová slova: diabetes mellitus, štítná žláza hypertyreóza, hypotyreóza, inzulinová rezistence, metabolismus glukózy, autoimunitní tyreoiditida

Myslíme na osteoporózu diabetiků dostatečně?

Brunerová Ludmila

Diabetes mellitus obou nejčastěji se vyskytujících typů je spojen s vyšším rizikem osteoporotických zlomenin, ačkoli patofyziologické mechanismy se liší. Specifické zhodnocení rizika fraktur a screening osteoporózy by měly patřit ke standardní péči o pacienty s diabetem. Vlastní diagnostické a léčebné možnosti osteoporózy u diabetiků odpovídají s určitými specifiky postupům v obecné populaci, zvláštní zřetel bychom měli věnovat kompenzaci diabetu, snížení rizika hypoglykemií a specifických mikrovaskulárních komplikací a úpravě antidiabetické medikace u pacientů v riziku osteoporózy a zlomenin.
Klíčová slova: diabetes mellitus, osteoporóza, fraktury, screening, terapie

Erektilní dysfunkce u diabetiků: možnosti terapie

Broul Marek, Hujová Aneta, Liegertová Michaela

Cílem této přehledové práce je shrnout aktuální poznatky o erektilní dysfunkci (ED) u pacientů s diabetes mellitus, přiblížit hlavní patofyziologické mechanismy, diagnostické postupy a současné terapeutické možnosti včetně inovativních přístupů v léčbě. V úvodní části je diskutována epidemiologie ED u diabetiků, přičemž je zdůrazněna vysoká prevalence i význam tohoto onemocnění v klinické praxi. Následuje rozbor patofyziologických mechanismů se zaměřením na endoteliální dysfunkci, diabetickou neuropatii a hormonální odchylky, včetně hypogonadismu. V diagnostické části jsou popsány základní i speciální vyšetřovací metody, od anamnézy a fyzikálního vyšetření až po penilní dopplerovskou ultrasonografii. Terapie ED u diabetiků zahrnuje především farmakoterapii (inhibitory fosfodiesterázy 5, testosteronová substituce) a doplňkové postupy od psychosexuální terapie, přes režimová opatření až po invazivní metody, jako je injekční léčba či implantace penilních protéz. Erektilní dysfunkce se u pacientů s diabetem vyskytuje častěji a s vyšší mírou závažnosti. Je proto nutné přistupovat k těmto pacientům komplexně, zahrnout do diagnostiky metabolické a hormonální abnormality a pečlivě zvažovat individuální volbu terapie. Správně zvolená léčba může zlepšit kvalitu života pacientů a snížit jejich kardiovaskulární riziko. Další výzkum se zaměří na personalizaci terapie a na vliv nových antidiabetik na sexuální funkce.
Klíčová slova: erektilní dysfunkce, diabetes mellitus, inhibitory PDE‑5, testosteron, kardiovaskulární riziko, penilní protézy

Diabetes a infekce močových cest z pohledu infektologa

Cíchová Lucie, Bartoš Hynek, Hašková Kateřina

Infekce močových cest (IMC) jsou v populaci diabetiků ještě častější než u pacientů bez této komorbidity. V článku popisujeme příčiny této zvýšené prevalence se zaměřením na specifické rizikové faktory u diabetiků. Podrobně je vysvětlena problematika asymptomatické bakteriurie (ABU), která je poměrně běžným nálezem, často nesprávně léčeným antibiotiky. Jedinou indikací léčby ABU je těhotenství nebo invazivní urologický výkon. Podrobně je v článku prezentována problematika akutní cystitidy a pyelonefritidy, jejich správné diagnostiky a doporučené antibiotické léčby. Článek rovněž upozorňuje na interpretaci nálezu zlatého stafylokoka v moči. Osvojení správných, a přitom jednoduchých diagnostických a terapeutických zásad zvládání močových infekcí může přispět k redukci používání antibiotik, a tím i zachování jejich účinku pro budoucnost i pro konkrétního pacienta.
Klíčová slova: infekce, moč, cystitida, pyelonefritida, diabetes, antibiotika

Diabetické onemocnění ledvin a nové možnosti terapie

Janíčková Žďárská Denisa

Diabetické onemocnění ledvin (DKD) je závažnou komplikací diabetes mellitus a v současné době je hlavní příčinou konečného selhání ledvin. DKD je spojeno se zvýšenou morbiditou a mortalitou, zejména z kardiovaskulárních příčin. Dlouhá léta bylo jedinou možností zpomalení progrese funkce ledvin mimo intenzivní léčbu krevního tlaku a glykemie ovlivnění systému renin-angiotenzin-aldosteron (RAS). I přes blokádu systému RAS, který tvoří doposud základní kámen léčby DKD, přetrvávalo poměrně značné reziduální riziko, které ovlivňují nové léčebné třídy, konkrétně inhibitory sodíko-glukózového kotransportéru 2, nesteroidní antagonisté mineralokortikoidních receptorů a agonisté receptoru pro glukagonu podobný peptid 1. Každý z přístupů ovlivňuje specifický patofyziologický bod DKD, a jejich kombinací tak dochází v současné době k maximalizaci nefroprotekce.
Klíčová slova: chronické onemocnění ledvin, diabetes mellitus, nefroprotekce, inhibitory SGLT2, agonisté receptoru GLP‑1, nesteroidní antagonisté mineralokortikoidních receptorů, eGFR; albuminurie

Chronické srdeční selhání u diabetiků: význam NT-proBNP v diagnostice a managementu

Jakabčin Jozef, Radovnická Lucie

Diabetes mellitus 2. typu je významným rizikovým faktorem pro rozvoj srdečního selhání, přičemž prevalence diabetu u pacientů se srdečním selháním stále roste. Včasná diagnostika srdečního selhání u diabetiků je často obtížná kvůli absenci typických symptomů v časných stadiích. NT-proBNP je významným diagnostickým markerem, který umožňuje časnou detekci subklinické kardiální dysfunkce a ulehčuje diferenciální diagnostiku dyspnoe.
Zvýšené hodnoty NT-proBNP korelují se závažností srdečního selhání a mohou signalizovat i atriální myopatii a riziko vzniku fibrilace síní. Interpretace NT-proBNP však musí zohlednit obezitu, renální funkci a přítomnost dalších komorbidit, které mohou ovlivnit jeho koncentraci. Kromě diagnostického využití je NT-proBNP i markerem odpovědi na terapii, zejména při léčbě inhibitory SGLT2, GLP‑1 receptorovými agonisty a ARNI (sakubitril/valsartanem).
Kombinace NT-proBNP s klinickým vyšetřením, EKG a echokardiografií umožňuje přesnější diagnostiku a individualizaci terapie. Monitorování NT-proBNP přispívá ke zlepšení prognózy pacientů s diabetem a srdečním selháním, snižuje riziko hospitalizací a umožňuje optimalizaci léčby.
Klíčová slova: diabetes mellitus 2. typu, srdeční selhání, NT-proBNP, HFpEF, HFrEF

Semaglutid ve studiích FLOW a SOUL

Flekač Milan

Semaglutid je antidiabetikum patřící do skupiny GLP‑1 receptorových agonistů, kteří mají významný účinek na úpravu glykemie i tělesné hmotnosti. Jako u jediného zástupce třídy GLP‑1 RA je možné vedle jeho podávání subkutánní injekcí 1× týdně také užívání perorálně 1× denně. Semaglutid patří mezi nejúčinnější antidiabetika ve smyslu kontroly glykemie a redukce tělesné hmotnosti. Perorální semaglutid je nejúčinnějším perorálním antidiabetikem. GLP‑1 RA mají vedle výše uvedeného také řadu na glukóze nezávislých příznivých efektů, konkrétně prokázanou kardioprotektivitu a nově má právě semaglutid (konkrétně injekční forma) také potvrzenou nefroprotektivitu. Článek se zaměřuje na výsledky studie FLOW s primárně renálními cíli a studii SOUL, která měla primárně kardiovaskulární cíle u osob s DM 2. typu léčených perorálním semaglutidem.
Klíčová slova: semaglutid, nefroprotektivita, kardioprotektivita, GLP‑1

Tirzepatid v terapii diabetu a obezity

Doležalová Barbora

Tirzepatid je duální agonista receptorů GLP‑1 a GIP indikovaný k léčbě diabetu 2. typu a obezity. Současným agonismem dvou inkretinových drah poskytuje tirzepatid lepší kontrolu glykemie, snižuje chuť k jídlu a navozuje vyšší úbytek hmotnosti než dosud používané molekuly ze skupiny agonistů GLP‑1 receptoru. Klinická studie SURPASS‑2 prokázala, že tirzepatid dosahuje významnějšího snížení HbA1c a redukce tělesné hmotnosti než semaglutid. Studie SURMOUNT ukázaly, že tirzepatid dokáže u pacientů s obezitou snížit tělesnou hmotnost až o 22,5 %, což je výsledek srovnatelný s bariatrickou chirurgií. Tirzepatid se tak jeví jako jeden z nejúčinnějších léků pro léčbu diabetu 2. typu i obezity, s potenciálem změnit standardy léčby těchto metabolických onemocnění.
Klíčová slova: diabetes mellitus, obezita, tirzepatid, kompenzace diabetu, dlouhodobá regulace tělesné hmotnosti

Využití glukózových senzorů u diabetiků 2. typu

Kordíková Kristina, Kolár Leoš, Radovnická Lucie

Diabetes mellitus 2. typu patří mezi nejčastější metabolická onemocnění a jeho efektivní management vyžaduje pravidelné monitorování glykemie. Zlatým standardem pro monitoraci glykemie u diabetiků 2. typu je měření glykemie pomocí glukometru. Tato metoda však má své limity a nedostatky, a to především omezenou výpovědní hodnotu a větší zátěž pacienta. Naproti tomu kontinuální monitorace glukózy pomocí senzoru (CGM) představuje moderní technologii, která umožňuje detailnější sledování glykemických profilů a podporuje individualizaci léčby. Přestože je dnes využití CGM u pacientů s diabetes mellitus 1. typu (DM1T) již standardem, jeho přínosy se čím dál více ukazují i u pacientů s diabetes mellitus 2. typu (DM2T), zejména u pacientů léčených intenzifikovaným inzulinovým režimem. Tento přehledový článek shrnuje principy CGM, nejpoužívanější typy senzorů a jejich klinické přínosy u DM2T. Diskutovány jsou také ekonomické aspekty a současné i navrhované možnosti úhrady ze zdravotního pojištění.
Klíčová slova: diabetes mellitus 2. typu, kontinuální monitorace glukózy, CGM, hypoglykemie, intenzifikovaný inzulinový režim, glukózové senzory

Dokážeme vyléčit diabetes 1. typu?

Neuman Vít

Metabolická kompenzace lidí žijících s diabetes mellitus 1. typu (DM1) se v poslední dekádě významně zlepšila, ale u většiny z nich stále nedosahuje doporučených cílů. Zlatým grálem diabetologie tak stále zůstává úplné vyléčení DM1, buď zastavením jeho progrese v časných stadiích imunosupresivní léčbou, nebo transplantací beta-buněk u dlouhotrvajícího DM1. Recentní pokroky v obou z těchto léčebných přístupů dávají lidem s DM1 naději na brzké vyléčení.
Klíčová slova: diabetes mellitus 1. typu, imunosupresivní terapie, transplantace beta-buněk

Deeskalace antitrombotické léčby – strategie včasné deeskalace z duální terapie na monoterapii tikagrelorem po perkutánní koronární intervenci (PCI)

Krupička Jiří, Budek Tomáš, Franc Pavel, Králík Robin

Zkraťte duální protidestičkovou léčbu a snižte riziko krvácení. Zjistěte, u kterých pacientů po PCI je bezpečná deeskalace na tikagrelor.